Tohle byl sen, jak z červené knihovny. V oblíbenosti mých snů, bych ho zařadila na nejvyšší příčku.
Mohlo mi být tak čtrnáct, patnáct let. Byla jsem na prázdninách u nějakých příbuzných na venkově. Bylo nádherné léto. Bydleli v takovém napůl dřevěném a napůl zděném domě se zahradou. Škoda že neumím malovat, nakreslila bych ho, byl opravdu zvláštní. A během toho léta jsem si v té vsi našla partu kamarádů a jak to tak bývá, tak i lásku. (Já jako dítě byla zamilovaná pořád) Ale byla to taková ta krásná, platonická, čistá láska. Scházeli jsme se ta partička každý den a pořád se něco podnikalo, byl v tom ten krásný pocit bezstarostného mládí. Někdy jsem se vracela domů dost pozdě a ti příbuzní (nejspíš nejaký strýc s tetou) se na mě zlobili, že jsem tady úplně zvlčela. Pak se nachýlil konec prázdnin a my jsme vyrazili na vesnickou zábavu, která se konala na rozloučení s prázdninami. A tam při nějakém tanci se z platonické lásky stala láska opravdová a vzájemná, taková ta první. Jenže večer skončil a já jela druhý den domů. Ráno se se mnou přišli všichni rozloučit, byly tam snad dvě holky, z toho jednadost tlustá a tři kluci. Dušovala jsem se, že jen co to půjde, tak jsem zpátky a to loučení bylo ukrutný, my holky jsme brečely, kluci dělali že se jich to netýká. Jenže člověk míní a život mění, nejspíš se něco stalo, co, to ten sen neobsahoval a já se do té vesnice vrátila až v současné době, vdaná, s dětmi. Tedy byla jsem už vdaná a měla děti, ale přijela jsem tam sama. Byla jsem s rodinou někde poblíž na dovolené a nostalgické vzpomínky mě přivedly zpátky. Celkový ráz té vsi se nijak moc nezměnil, jen v tom domě co jsem tenkrát byla už bydlel někdo jiný. To mě mrzelo. Já tam totiž měla v kuchyni pod jednou uvolněnou dlaždicí skrýš a v ní různé památky na to léto. Nějaké dopisy,přívěšek na kůži, a jiné takové suvenýry. A moc jsem chtěla zjistit, jestli to tam náhodou ještě není. Zvonila jsem a bylo mi jasné, že budu asi za blázna, ale musela jsem to zkusit. Všechny ty pocity z toho léta se mi najednou vrátily a já jsem strašně moc chtěla vidět všechny ty lidi a hlavně jeho. Přišla mi otevřít nějaká paní, ale nebyla moc příjemná a samozřejmě mě do kuchyně nepustila. Já pak šla tou vesnicí a snažila si vzpomenout kde kdo z těch lidí bydlel. A přišlo mi, že je ta ves nějaká tichá, když v tom jsem zaslechla hudbu z místní tělocvičny a nějak z toho vyplynulo, že se tam koná nějaká akce. Tak jsem tam zašla a tam byla skutečně spousta lidí. Stojím a rozhlížím se, jestli někoho nepoznám, ono přeci jen patnáct let je patnáct let. A v tom ke mě přichází nějaký chlápek a je to jeden z těch kluků z té party. Poznal mě, já jeho moc ne, ale byl to on. Tak jsme se vítali a já se ptala na ostatní a on že jo, že tu stále všichni žijí a odešel je sehnat a za chvíli skutečně všichni přišli. Nemohli jsme se vůbec poznat. Ta co bývala tlustá teď byla hubená, ta hubená ztloustla po dětech. Chlapi už neměli moc vlasů. No byla to fakt legrace. A ten, do kterého jsem byla zamilovaná byl farářem v té vesnici. Nejdřív jsme všichni mluvili jeden přes druhého, ale jak postupoval den a večer a přibývalo skleniček, tak se dostavila taková nostalgie po starých časech. A já jim říkala, že mě mrzí, že nemůžu do té své skrýše, že jsem tam měla spousty památek na to léto a nechala je tam, protože jsem byla přesvědčená, že se pro ně určitě brzo vrátím. A oni se rozešli do svých domů a já tam pak zůstala jen s tím farářem a bylo celkem jasné, že staré lásky neumírají. Jenže já byla vdaná a on byl farář (patrně ten co se nežení) byla to taková bariéra, jenže vysvětlujte to poblázněným hormonům za horké letní noci. Pak se zase všichni ostatní vrátili a každý něco přinesl. Někdo měl vzkazy na papírkách, které jsme si různě nechávali, někdo měl pár fotek, někdo zase nějakou mapu z naší hry. Bylo to moc krásný. A pak už se nějak chýlilo k ránu a že se musí jít spát. Ta jedna z těch holek mi nabídla, že můžu spát u nich, ale všichni viděli, že nám dvěma se spát nechce a tak se tak nějak vytratili, že se ráno v deset ještě sejdem. A my jsme pak chodili po té vsi a povídali si a najednou jsme došli k tomu domu, co tam teď už nebydleli mý příbuzní. A protože byla horká noc, tak si ti lidé nechali otevřené dveře z terasy do toho domu a my jsme přelzli plot a vplýžili se do kuchyně, hledat tu mojí dlaždici. Já myslela, že tam už nebude, že si určitě dům přestavěli po svém, ale asi se jim původní vzhled líbil, protože dlažba zůstala a já našla tu tajnou skrýš a i všechny ty svoje poklady.A měla jsem z toho ukrutnou radost. Pak jsme se zase vyplýžili ven a nikdo si nás nevšiml. A došli jsme až na faru a že si uvaříme čaj. A jasně že přišlo soukromí a najednou se dostavil ten spor rozumu a srdce, kdy každý chce něco jiného. No bylo to fakt jak z filmu. Ale nakonec došlo jen k tomu čaji a k tanci na hudbu z nějakého mageťáku, stejně jako tu poslední noc tenkrát. A tak jak tankrát na to ještě bylo moc brzy, tak teď už na to bylo moc pozdě a spát jsme šli každý sám. Ráno jsem se pak se všemi loučila a věděla jsem (nevím proč) že už se tam nikdy nevrátím.
Probudila jsem se ještě před budíkem a vůbec mi nevadilo že venku prší, tak nějak jsem si tu náladu z toho snu přenesla i do reality.