Šla jsem po ulici v naší obci,ale nevypadalo to jako u nás, ale jako v nějakém městě, ale v tom snu to bylo u nás. A potkala jsem sousedku s její maminkou a dcerou. A ta malá měla v ruce pytlík a v něm tři obrovské gumové medvídky a jednoho už jedla. Byli ale fakt velicí, takových třicet cenťáků mohli měřit. A byli krásní. Měli barvu medu a nádherný tvar, tokový roztomilý kukuč, no fakt k sežrání. A já se ptám té sousedky, kde to koupila. A ona povídá, že ze supermarketu (který u nás nemáme) udělali výrobnu gumových medvídků. Já se tam tedy vydala. A když jsem vešla dovnitř, tak jsem se dozvěděla, že se tam ti gumídci nedají koupit, že si je tam člověk musí vyrobit. Tak jsem si zaplatila nějaký poplatek a oni mě zavedli do takového chlívku, kterých v té hale bylo spousta a tam mě na stůl kydli kus hmoty na toho méďu a ať si nějakého uplácám. No já se fakt snažila, ale ať jsem se snažila sebevíc, pořád se mi to nedařilo. S těmi krásnými méďi co měla ta sousedka se to nedalo srovnávat ani v nejmenším, byli to totální pazgřivci. A pak tam za mnou přišla nějaká asistentka a řekla mi, že je to tak, že každý si uplácá přesně takového medvídka, jaká je jeho duše a mě bylo do breku. A pak už mi ti moji šišoidi zas tak hrozní nepřipadali :-)