Tenhle sen se mi zdál tři dny po té, co zemřel můj tatínek.
Stála jsem uprostřed nějakého městského parku a najednou jsem ho viděla jít po cestičce. Byl krásný, slunečný den a on se na mě už z dálky usmíval. Vypadal mnohem mladší. Vlastně byl tak mladý kam až moje vzpomínky sahaly, takže asi tak z doby mých pěti let. Objali jsme se a já mu říkám, že jsem myslela že umřel a že to bylo hrozný. A on mě pohladil po tváři a povídal mi, že nemám být smutná, že je všechno v pořádku a tak jak má být. A já jsem mu říkala že jsem moc ráda, že je v pohodě a že vypadá fakt moc dobře. Byl plný energie a radosti ze života. A ptala jsem se ho, kam teď půjde. A on mi odpověděl, že ještě musí počkat na mámu, aby jí doprovodil. Pak jsme se ještě jednou objali a tím ten sen končil.
Byl to krásný a hodně emotivní sen. Ten pocit toho láskyplného rozloučení ve mě už zůstal napořád. A pak už se mi o něm nikdy nezdálo. Jen jsem si pak po tom snu říkala, že na mámu si pěkně dlouho počká. Bohužel jsem se velmi mýlila.