Dnešní sen byl docela dlouhý a neobvyklý...
Frakce Rudé Armády
editovat
Zdálo se mi, že jedu domů metrem normálně z Florence na Anděl. Z neznámého důvodu jsem ovšem vystoupil na Karlovo Náměstí a chtěl vystoupit. Nějak jsem se ale zamotal, až jsem zjistil, že místo toho, abych se dostal ven, tak jsem v nějakém podivném podzemním komplexu. Tento komplex nepůsobil velmi věrohodně, byl tam jakýsi personál, který si mě tam chtěl ponechat a rozhodně nesouhlasil s mým odchodem na povrch. Nakonec jsem došel do jakési místnosti, která končila výtahem (takový divný výtah válcovitého tvaru). Po pravé straně byl ovládací panel. Překvapením bylo, že se nejednalo o panel s poschodími, ale nějakými podivnými německými nápisy. Protože se mě pokoušela dohonit nějaká podivná paní a chytit mě, abych nemohl ven, co nejrychleji jsem zmáčkl tlačítko, které mě napadlo – s nějakým podivným německým nápisem a číslovkou 1972.
Vstoupil jsem do výtahu nadšen, že jsem se dostal pryč, avšak venku jsem byl překvapen. Nevyjel jsem nikam na ulici, ale byl jsem na střeše dvoupatrového viladomu, obklíčeného policií. Jednalo se o západoberlínské těžkooděnce (byl rok 1972 - jak na tom nápisu, výtah byl zároveň strojem času), kteří zde právě vyjednávali s teroristy z RAF (Frakce rudé armády), mezi které jsem se připletl. Viděl jsem asi tři lidi z RAF. Po několika minutách policie své snažení vzdala a její jednotky odešly (překvapivě). Celé to působilo dojmem, že viladom je vlastně squat, který se snaží policisté nenásilným způsobem obsadit už několik dní; vždycky se na pár hodin objeví, udělají nátlak a když se nepovede, tak zmizí. Následně jsem se pokoušel dát se do řeči s jednotlivými lidmi z objektu.
Uvědomil jsem si skutečnost, že já jsem z doby, kterou oni neznají a toho lze využít. Při projížďce po městě jsme jenom my měli překvapivě auto z roku 2008, zatímco ostatní jezdili v dobových vozech, nikomu to ale nepřišlo nápadné. Později mě napadlo se vozu zbavit, protože skupinu přecijen stále hledala policie.
Skupinka byla překvapena z toho, co jsem jí sdělil o nadcházejících třiceti letech; z jistých důvodů jsem pomlčel o zhroucení Berlínské zdi, existenci Eura a zrušení německé Marky jsem jim ale prozradil. V nadcházejícím počítačovém věku spatřovali velkou naději vyřešení mnohých tehdejších problémů, tedy nerovnost a povinnost lidí pracovat. Mé připomínky, že tomu tak nebude, nějak nebrali vážně. Pak jsme vyjeli z města na nějakou cestu mezi poli a následně jsem se probudil.