Prekérní intelektuál/Kychot

Prekérní intelektuál/Kychot

Úvod

Jedná se o příběh člověka, který by měl jít za 6 let do důchodu a dosud ani jednou v životě nebyl plnohodnotně zaměstnán na dobu neurčitou – samozřejmě v rozporu se Zákoníkem práce, který žádný ze zaměstnavatelů příliš nerespektoval – ať v době socialismu nebo kapitalismu. Všechny jeho dosavadní pracovní poměry jsou jen řetězením pracovních smluv na dobu určitou, se stále visícím Damoklovým mečem, že taková smlouva již nebude prodloužena. V posledních letech postupně docházelo ke stálému snižování pracovního úvazku. Od 1. května t.r. hrozí nezaměstnanost.

Příběh

Už na základní a střední škole jsem chodil na různé brigády. To je jasné, že taková brigáda se podepisuje jen na několik měsíců.

Během VŠ studia jsem pracoval jako "pomvěd" (pomocná vědecká síla) ve Fyziologickém ústavu ČSAV – také normální, že pracovní smlouva se podepisuje vždy jen na jeden rok. Aspoň jsem získal "konexe", podílel se na výzkumu, na publikacích, jezdil na vědecké konference a mohl tam dělat diplomku v oboru elektroneurofyziologie, což na Matfyzu nebylo možné.

Studoval jsem totiž biofyziku na MFF KU a 26.června 1978 jsem byl "řádně vyřazen ze studia" (soudruzi nám zakázali používat výraz "promoce"). Moji diplomku ohodnotili tak dobře, že jsem ji po nějakém rozšíření mohl podat jako rigorózní práci na RNDr. Můj kádrový posudek nešetřil chválou na mé odborné kvality, ale končil laxní poznámkou v tom smyslu, že "jeho ideový postoj se však nekryje zcela se zájmy naší společnosti a co hůře, se svými názory se netají. Pracovat proto může pouze pod přísným politickým dohledem."

Zřejmě o takový dohled byla nouze a tak jsem byl 4 měsíce bez místa. Dnes mi to nikdo nevěří – že prý za socialismu nebylo možno být nezaměstnaným! Žádná podpora nebyla – naopak. Sebrali nám přídavky na našeho ročního synka (prý nárok na přídavky je jen pro pracující občany), alimenty od otce přestaly chodit (už jsem dostudoval), jediným příjmem naší rodiny bylo stipendium (300 Kčs) mé manželky, která ještě studovala sociologii a pedagogiku na FF UK. A nějaké úspory na vkladní knížce, které jsme si našetřili ještě jako studenti na různých brigádách.

Umývat černé nádobí v kuchyni mě nenechali. Už jsem měl uzavřenou pracovní smlouvu jako topič v kotelně – ale v den nástupu do zaměstnání se objevil problém: Prý se domnívali, že jsem chartista, ale teď si zjistili, že jsem Chartu 77 ještě nepodepsal: takže buď ji hned podepíšu, anebo – bohužel.

Konečně se mnou uzavřeli pracovní smlouvu na jeden měsíc na brigádu na přehazování balíků u vlakové pošty na Masarykově nádraží (tenkrát Praha Střed, ale stejně tomu všichni říkali Masaryčka). Byla to dobrá životní zkušenost – byli jsme tam skoro samí "prekérní intelektuálové" – v nebývalé hustotě na čtverečný metr.

Po měsíci jsem měl zase smůlu – smlouvu mi nechtěli prodloužit, prý by měli problémy se zákoníkem práce pro "nevyužívání kvalifikace". Nosil jsem svého ročního synka v náručí a snažil se s ním obměkčit mateřská srdce kádrovaček. Nakonec některá přišla se spásným nápadem – prý kdyby mi na Národním výboře dali bumážku s razítkem, že pro mě nemají kvalifikované místo pro vysokoškoláka, dostal bych výjimku a ještě jeden měsíc bych mohl házet balíky na nádraží.

Pak mi na školském úřadě řekli, že v nějakém učňáku odešla matikářka na rizikáč – a to jsem se podivil, že mě tak kádrově nespolehlivého pustili do školství. Ale bylo to jen na zástup do konce školního roku, byla to (politicky neutrální) matika a byla to divná škola – Střední průmyslová škola dopravních podniků pro pracující. Tam jsem mohl zažít že to, co jsem předtím pokládal za pomluvy, bylo holou pravdou: V září tam vleze vyučený dělník a za deset měsíců vypadne maturant. Pochopil jsem, že delší doba byla byla holou zbytečností: byli žáci, které jsem viděl několikrát na podzim a pak už se neukázali (se slovy: "Když strana rozhodla, že musím mít maturitu, tak se také postará, abych ji dostal").

Ještě během toho, jak jsem učil na SPŠE, se mi konečně podařilo získat místo na Klinice dětské neurologie ve Fakultní nemocnici v Motole, což bylo mým snem: Měl jsem nějakou šanci se (přes ty konexe) uchytit na Fyziologickém ústavu ČSAV, kde jsem předtím jako pomvěd dělal, ale byl jsem moc útlocitný a bylo mi líto těch krys! Měl jsem takové sebevědomí, že to, co jsem za tu dobu na těch krysách vybádal, je zralé na to, aby se to dostalo do klinické praxe a pomáhalo to při diagnózách pacientů. Byla to doba, kdy slovo "počítač" skoro nikdo neznal a já měl hotový svůj program, který dokázal zpracovávat biosignály a těžit z nich daleko víc informací, než bylo doposud možné. Takže světová jednička, říkal jsem si...

Do Motola jsem 1.2.1979 nastoupil nejdřív na půlúvazek, posléze na celý úvazek. (To se nám zrovna narodil druhý chlapec.) Ale pokaždé to bylo na dobu určitou – na několik měsíců. Mezi lékaři jsme měl zvláštní platový chlíveček "odborný pracovník – nelékař". V tom chlívečku jsme byli s klinickým psychologem. Ta předpona "ne-" vyjadřovala, že jsme přece jenom něco méně, než jsou "obyčejní doktoři". I platově: zatímco chlívečky lékařů měly mnoho přihrádek, naše chlívečky měly jen ty dva nejnižší šprnclíky.

Dobře se na to lékařům vtipkovalo: "Tak ty jsi biofyzik, jo? A k čemu nám tu budeš dobrej? Jo, tak to budeš medikům promítat biograf!" A tak jsem dokolečka na stážích promítal medikům 16mm film o dětské mozkové obrně.

Moje práce byla pestrá: Přivážel a odvážel jsem si z oddělení dětské pacienty na vozíku jako lapiduch. Vyšetřoval jsem jim evokované potenciály a natáčel EEG jako sestra. Popisoval jsem záznamy jako doktor. A dělal vědu – ovšem bez toho, že by se někde objevilo moje jméno. Můj bezprostřední šéf MUDr. Miloš Lehovský byl asistentem. Potřeboval být docentem. Pak profesorem. K tomu různé ty CSc. a DrSc. K tomu bylo potřeba "dělat vědu", vyhodnocovat záznamy, počítat, malovat tabulky a grafy. Někdo to musel udělat a sepsat...

Nejen to: dělat pokusy na lidech. Na tzv. "dobrovolnících". Takže jsem byl jedním z "dobrovolníků". Nebylo to příjemné: pan doktor (v Motole se mu už přezdívalo "doktor Mengele) si třeba vymyslel, že vám bude stříkat ledovou vodu do jednoho ucha, čímž pádem se vám za chvíli zblázní vestibulární aparát, začne se točit hlava, můžete se pozvracet a přitom vám pouští elektrický proud do nervů na noze. A pak to má třeba následky v tom, že vám do konce života píská v uších :-(

Jednou jsem měl horečku a snažil se to odmítnout nebo alespoň odložit: "Petře, měj rozum! Jsi přece chlap! Máš rodinu! Přeci to o sobě dobře víš, jak jsi na tom kádrově! Když ztratíš zaměstnání u nás, nikde jinde ho už nedostaneš!"

Tvářil se jak hodný strejda, který mi pomáhá přežít. Stejně jako tehdy prof. Václav Prosser, DrSc, šéf biofyziky, proděkan matfyzu, který mi tehdy dával podepsat ten posudek. Tvářil se tehdy jako otec, tykal mi, říkal mi žoviálně Zuzanko – tak mi říkali všichni, nosil jsem vlasy na lopatky, kopretinu po vzoru hippies, vyznával unisex a snažil se do sebe vtělit mou sestřičku Zuzanu, která se mi nikdy nenarodila. Říkali mi Zuzanko ještě i potom, co jsem si nechal narůst plnovous až na prsa. "Zuzanko, ty víš, že tě tu máme všichni rádi, ale znáš se, ty se neudržíš a pak někde něco zase řekneš a já pak kvůli tobě budu mít průser, že jsem na to neupozornil, tak to víš, já jsem to tam musel o tobě napsat!"

Já blbec tenkrát! Bič a cukr na mě. Ten bič bych býval ještě ustál. Co bylo tím cukrem? Jeden hloupý počítač. Potřeboval jsem ho nutně ke své vlastní vědecké práci. A "už-už" měl každou chvilku přijít...

Pod tímto tlakem mi prodlužoval pracovní smlouvu na dobu určitou jen vždy o několik měsíců – asi jak měl náladu anebo jak jsem byl "hodnej". O měsíc, o dva, o půl roku. Po pěti letech jsem mu pomohl dopsat jeho poslední vědeckou práci, tím pádem jsem se stal zbytečnou přítěží a pracovní smlouvu mi neprodloužil. Po těch pěti letech jsem tenkrát napočítal asi 23 pracovních smluv, pokud si dobře vzpomínám.

Ještě někdy v roce 1981 jsem si dohodnul externí aspiranturu ve Fyziologickém ústavu ČSAV. Skutečně jsem měl naivní představu, že svůj život zasvětím vědě, klinické elektroneurofyziologii. Měl jsem zadané téma práce, měl jsem školitele, jen můj motolský šéf měl zprvu jakési výhrady: "Petře, pochop přece, že když ti Strana umožnila udělat si "malý doktorát" (RNDr.), že tím pro tebe udělala maximum! Víc už po nás za dané situace nemůžeš chtít!"

Ale pak zase obrátil: "To víš, Petře, že já vzdělání svých podřízených podporuji", a podepsal mi souhlas se zařazením do vědecké výchovy. (Pak jsem 8 let chodil na kádrové oddělení v Motole, kde se jim pořád někde ztrácely nějaké dokumenty a posudky, které psal kdejaký domovník na naši rodinu. Pak vyhodili kádrováka a ten se mi přiznal, že se nic neztratilo, že moje žádost ležela celou dobu na dně jeho šuplíku – na stranický příkaz soudruha Lehovského.)

Abych jen nenadával – v něčem mi "známost" se s. Lehovským pomohla: Zvali si mě do Bartolomějské, nabídli cukr: "Pane doktore, my víme, že se tady u nás nemůžete dostatečně vědecky rozvíjet, nechtěl byste si najít práci někde v zahraničí? Mohl byste odjet s celou svou rodinou, my bychom vám v tom pomohli... (až mě zamrazilo, s jakou lehkostí nabízeli tu emigraci – a proč zrovna takovému niemadovi, jako mně, který o to nestál? Asi právě proto.) A pak jakýsi bičík: "A určitě byste chtěl, pane doktore, aby také vaše děti mohli studovat, že ano?" A když jsem je ujistil, že to studium mi v životě stejně moc nepomohlo, tak: "A to by Vám asi vadilo, pane doktore, že, kdyby se u vás v práci dozvěděli, že s námi máte co do činění, že?" Tak to už jsem nevydržel: "V práci, to myslíte soudruha Lehovského? No to já si zase myslím, že ten to ví ještě daleko dřív, kdy mi přijde zase předvolánka, než vy!" (Rozpačitě se po sobě podívali, byl konec "sezení" a na delší dobu mi pak dali pokoj.)

(Zbývá dopsat roky 1985-2010)

Za tři měsíce mi končí smlouva na Karlově universitě a tak 1. května t.r. (svátek práce) oslavím tím, že se zařadím mezi nezaměstnané. Podruhé ve svém životě.