Poznání: Projekce


Poznání: Projekce

Budeme se zabývat významem projekce v procesu poznání.

Uvádí se, že smyslem, kterým člověk přijímá nejvíce informací ze svého okolí, je zrak, a to je možná důvodem představy, že samotný proces poznání světa člověkem je možno přirovnat k tomu, jak funguje oko:

Paprsky světla, které přichází z nějakého vnějšího zdroje, dopadají na pozorovaný předmět, od kterého se odráží všemi směry. Malá část těchto paprsků je zachycena oční čočkou, která je soustředí a zaostří na sítnici, kde se vytvoří obraz pozorovaného předmětu. Obraz je snímán světločivnými buňkami (tyčinkami a čípky), takže vytváří jakousi bitmapu, která je přenášena nervy do mozku jakožto vstupní informace, ze které si mozek, rekonstruuje vzhled porozovaného předmětu.

Takováto představa fungování oka je lidstvu známa od ... a žáci se ji učí ve školách v hodinách biologie a fyziky.

Mylná je představa, že obraz vnějšího světa je ze sítnice do oka přenášen nervy ve formátu jakési bitmapy. Je známo, že sítnice lidského oka sestává ze sítě tří vrstev neuronů (první vrstvou jsou světločivné buňky a následují další dvě vrstvy intersticiálních neuronů) a tak první zpracování obrazu probíhá již na samotné sítnici (zejména je vytvořena informace o změnách obrazu, které jsou nejčastěji interpretovány jako pohyb.

Uvedené zjištění koriguje naši představu o poznávacím procesu mozku v tom smyslu, že neurony sítnice zahrneme do činnosti mozku, jako by byly jeho částí - budeme tedy sítnici pokládat za jakousi "vychlípeninu" mozku směrem do oka (což má i jakousi paralelu ve fylogenezi i ontogenezi. (Později uvidíme, že takovýchto "vychlípenin" je více a že "poznávací proces" musíme delokalizovat z oblasti mozku nejen do nervové soustavy celého těla, ale do celého těla jako takového.)

Další představa, vyvolaná modelem zraku v poznávacím procesu, je zakořeněna daleko více: Je jí stanovení hranice, oddělující poznávající subjekt od poznávané reality: Tato pomyslná hranice probíhá na styku oční rohovky s prostředím. Všechny poruchy a problémy poznávacího procesu a jejich příčiny je pak možno rozdělit do dvou kategorií: objektivní a subjektivní.

  • Do první kategorie je možno zařadit všechny optické procesy "vnějšího světa", které je v princimu možno fyzikálně měřit:
    • charakter zdroje světla
    • způsoby osvětlení pozorovaného předmětu
    • charakter odrazných ploch - povrch, barvy, úhly atd.
    • směry šíření paprsků
    • vlastnosti prostředí, kterým paprsky postupují do oka
    • atd.
  • Do druhé kategorie je možno řadit
    • poruchy a problémy visus:visu:
      • různé oční poruchy (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus, poruchy barvocitu atd.)
      • nedokonalost lidského oka, podmíněná fyziologicky (mez rozlišitelnosti v prostorové i časové dimenzi, omezení vnímaných vlnových délek atd.)
    • poruchy a problémy mozku
      • různé psychiatrické aj. problémy (např. halucinace způsobené nemocí či psychotropními látkami atd.)
      • nedokonalost mozku, která se tím (po vyloučení předchozích problémů) stává hlavním předmětem psychologického a filosofického zkoumání procesu poznání.

Dále se předpokládá, že lidský rozum, což je asi hlavní náplň vědy, dokáže postupně poznávat prostředí, ve kterém se nachází on sám i pozorovaný předmět, a zákonitosti tohoto prostředí, a tím pádem i všechny zákonitosti fyzikálního šíření světelných paprsků, uvedené v první kategorii, a tímto způsobem dokáže rekonstruovat jak postup světelných paprsků, tak i skutečnou podobu pozorovaného předmětu. A nejen to, do cesty paprsků může úmyslně vkládat různá zařízení, které si sám sestrojil a které má plně pod kontrolou (např. dalekohled, mikroskop, infrakamara atd.), vymýšlet další a další zdroje paprsků na "ohmatávání" pozorovaných předmětů (rentgen, elektronový mikroskop atd.) a tímto způsobem vylepšovat omezení, které mu příroda dala, a takovýmti iterativním postupem se může čím dál tím víc přibližovat tomu předmětu, který je v zájmu jeho pozorování. A tak, z pohledu teorie poznání, dochází k pomyslnému přesouvání hranice mezi pozorujícím subjektem a pozorovaným objektem směrem od subjektu k objektu. Jak subjekt postupně prozkoumává a ovládá své okolí, přejímá nad ním kontrolu a přivlastňuje si jej, tak rozšiřuje svoji subjektivitu tak, že vnikne dojem přímého (jakoby bezprostředního, i když fakticky zprostředkovaného) kontaktu našich smyslů s pozorovaným předmětem - při pohledu do mikroskopu máme dojem, jakobychom si na pozorovanou buňku "mohli šáhnout", což skutečně v některých případech (pomocí různých mikromanipulátorů) i můžeme.

Iluze, že máme pozorovaný předmět "v hrsti" a že jej můžeme s postupem vědeckého poznání a technickým možností pozorovat do nejmenších detailů, je tak stále upevňována.

Na problémy začala narážet kvantová fyzika již na začátku dvacátého století, kdy se vyjevilo, že zákonitosti mikrosvěta se zřejmě budou dost lišit od takovýchto tradičních představ. Stručně můžeme shrnout např:

  • Heissenbergův princip neurčitosti: v kvantové mechanice nemůžeme současně přesně určit např. místo a rychlost (přesněji hybnost) částice anebo časový okamžik a energii - vždy tu z principu zůstane nějaká neurčitost. Nelze proto klasickým přístupem postupovat do mikro světa ad libidum.
  • Částice mohou vznikat a zanikat (kreační a anihilační operátory)
  • Princip nerozlišitelnosti částic: Jednotlivé částice si nelze "očíslovat" nebo nějak označit a pak sledovat např. pohyb jedné z nich - je nutno sledovat celý statistický soubor částic
  • Statistický přístup se objevuje dále např. v interpretaci kvadrátu vlnové funkce jakožto míry pravděpodobnosti
  • atd., až:
  • Objekt nelze pozorovat, aniž bychom jej vlastním pozorováním nějak neovlivnili (paradox Schrödingerovy kočky).

Začalo být zřejmé, že i sám pozorovatel se stává součástí vlastního experimentu, že pomyslná hranice mezi pozorovatelem a objektem se už neposouvá směrem k objektu, ale že mizí a ztrácí se.

K podobným závěrům docházejí i enviromentalisté a ekologové ještě v první polovině dvacátého století, že člověk nemůže zkoumat své prostředí nezávisle na sobě.

Tradiční model procesu lidského poznání, založený na intaktní observaci v analogii s fungováním zraku, má vážné trhliny. Již samotné paprsky světla, kterými je "ohmatávána" skutečnost, paprsky, kdysi považované ze nehmotné, jsou příliš velkými bombami ve světě mikročástic. A rok 1945 nás poučil, že paprsky záření mohou být i paprsky smrti. Skoro to tak vypadá, že namísto oka bychom si za analogický model poznání měli vzít hmat: když si myslíme, že už máme něco "v hrsti", můžeme to pohladit i rozdrtit. Anebo sluch, který implikuje nutnost "porozumění".

Pokud ale ještě chvíli setrváme u oanlogie se zrakem, je zajímavá představa o funkci zraku, kterou nacházíme zaznamenanou u antických Řeků a která se mohla udržet ještě do středověku: Že je to totiž oko, které vysílá do světa své paprsky, kterými ohmatává skutečnost (možná analogicky, jako si dnes představujeme činnost radaru?).

Dosud jsme totiž sledovali proces, při kterém přichází paprsky "odněkud" z nějakého nezávislého zdroje (např. Slunce), dopadají na pozorovaný předmět, odrážejí se od něj, dopadají do našeho oka, signály z oka postupují do mozku a ten si "sám v sobě" vytvoří jakýsi vnitřní "obraz" světa (v analogii k tomu, jako je vytvářen na sítnici), a tento vnitřní "obraz" někteří chápali i jako pouhý "odraz objektivní reality v našem vědomí" (Leninova teorie odrazu, dosud zakořeněná v myslích i mnoha vědců, kteří se explicitně nehlásí k marxismu). V tomto přístupu je pozorovatel poměrně dlouho v poměrně pasivní posici: chod světelných paprskůl se děje nezávisle na něm a na jeho vůli, řídě se fyzikálními zákonitostmi. Až po dopadu paprsku na čočku a sítnici je možno oční čočku akoodovat, zaostřit na předmět, a obraz na sítnici aktivně zpracovávat: a až teprve v okamžiku příchodu informace je možno došlé signály zpracovávat, vyhodnocovat a snažit se z nich rekonstruovat podobu vnějšího světa. Podle této představy by kognitivní funkce mozku mohly probíhat i v takové sci-fi představě "mozku v kádince", kdy bychom - např. po autohavárii vědce, kterému by zůstal neporušený jen mozek - jej dokázali dostatečně rychle napojit na dodávku čersstvé okysličené krve a dodatečně jeho vstupní nervy napojit na náhradní informační zdroje, umělé smysly.

Proti této představě se postavili Maturana a Varela, když zdůraznili, že při zkoumání kognitivních procesů mozku se klade velký důraz na zpracování vstupních smyslových informací a opomíjejí se nejen signály z tělesné propriocepce, ale zanedbávají se i motorické schopnosti celého těla, jehož je mozek jen částí. Tím pádem kognitivní aktivita nezačíná až po příchodu příslušných signálů do mozku, ale už před tím, v procesu, kterým si člověk jako celek příslušné informace opatřuje.

Tento model už spíše opovídá antické představě oka jako aktivního orgánu, který vysílá své pátrací paprsky do světa.

Přístroj, opatřený čočkou, zaostřující obraz předmětu na fotografickou emulzi inverzního filmu (proces, který v době digitální fotografie už pomalu upadá mezi lidmi v zapomnění) se nazývá fotoaparát. Po zpracování filmu se nám obrázek uchová v podobě diasnímku. Abychom si jej mohli pohodlně prohlídnout, potřebujeme vložit snímek do přístroje, který se principielně podobá fotoaparátu, pouze chod paprsků je opačný: Osvětlen je v tomto případě snímek na filmovém políčku v diarámečku, jehož obraz je čočkou promítán na plátno, takže v nás vytváří iluzi, jako bychom pozorovali předtím vyfotografovanou krajinu. Přístroj se jmenuje projektor a proces, při kterém dochází k promítání (ať už statických diáků anebo pohyblivého filmu) nazýváme projekcí.

Princip fotoaparátu a princip projektoru můžeme přirovnat s funkcí oka tak, jak ji chápeme dnes my a jak byla chápána v antice a oba přístupy využít v představě kognitivních procesů v mozku:

Dejme tomu, že pozorujeme postavu přicházejícího člověka. Obraz této postavy, její chůze, jejího obličeje a případně i jejího hlasu se nám "vtiskne" do paměti. Během doby takto "poznáme" řadu různých osob. Po čase opět potkáme nějakou osobu. Jak náš mozek určí, jestli jsem se s ní už někdy nesetkali? Jinými slovy, jak danou osobu identifikujeme či poznáme?

Inženýrská představa, která nás při tom asi napadne jako první, je taková, že první část algoritmu je totožná: "Obraz této postavy, její chůze, jejího obličeje a případně i jejího hlasu se nám "vtiskne" do paměti", tentokrát stačí jen do jakési "krátkodobé" paměti, do jakési "počítačové proměnné" a následně je spuštěn proces porovnávání daného vzorku s databází všech uložených person. (Přitom ovšem nikterak nezlehčujeme komplikovanost takového porovnání s uchovaným obrazem osoby, kterou jsme viděli či vídávali v jiných posicích a zažili či zažívali v jiných situacích.) Celý tento proces tedy probíhá v útrobách našeho mozku, o kterých toho ještě tolik moc nevíme, takže nám to zatím může fungovat jen jako hodně hrubý model. Je to model, vycházejícího z modelu fotoaparátu - tentokrát může být i digitální, napojený na výkonný počítač. A i když nevíme přesně, jak pracuje mozek, tak takhle pracují různá zařízení na rozpoznávání obrazů (např. ta, která čtou směrovací čísla na dopisech či částky, napsané v políčkách bankovních příkazů).

Druhá představa je více psychologická a vychází z toho, to nejsme my, kteří sledujeme jakoby zvenku náš mozek, ale jsme to my, kteří tím mozkem myslíme. Neztotožníme tedy svou roli s rolí vedce, který zkoumá kognitivní procesy v našem mozku, ale jsme to my, kteří se snažíme rozpoznat osoby kolem sebe. Když potkáme známého člověka, většinou nás nenapadne zkoumat, jak jsme ho poznali, ale hned reagujeme - buď se s ním radostě pozdravíme, nebo se mu obloukem vyhneme, nebo se snažíme vypadat lhostejně, ... Pokud bychom ale chtěli přesto dát našemu kognitivnímu procesu nějaký tvar - a to se může stát v případě, kdy spatříme v davu nějakou povědomou tvář, kterou se snažíme zařadit - tak postupujeme opačným směrem, než který jsme naznačili prve:

Nejprve "lovíme" v naší paměti obrazy různých osob, které jsme někdy viděli a o kterých si myslíme, že by mohly přicházet v úvahu: nějakým nápadným znakem (barva a úprava vlasů, výška, phled, pocity, které vzbuzují atd.), místem výskytu atd. A vylovené obrazy z paměti si v představě "promítáme" do prostoru vedle osoby, na kterou hledíme, snažíce se porovnat pozorovanou osobu s naší představou. Je to podobné, jako by si kriminalista postavil vyšetřovanou osobu vedle plátna, na které by promítal snímky všech podezřelých, porovnával a vyhodnocoval pravděpodobnost identity.

Podobnými úvahami se ubírala psychologie Gestaltu ("tvarová psychologie"), které se zabývala právě procesy vnímání někdy v polovině dvacátého století. A z psychologie Gestaltu vzešla i Gestaltterapie, která si všimla toho, že některé takové procesy mohou být narušeny, deformovány.

Vyjdeme z toho faktu, že náš mozek je velmi dobře vybaven potřebnými mechanismy na rozpoznávání osob, neboť to během vývoje pro něj byla životně důležitá záležitost (rozpoznání přítele, nepřítele, člena rodiny, člověka, se kterým mám dobré či špatné zkušenosti atd.) A co je důležité, tyto mechanismy pracují v naprosté většině případů neuvědoměle - samotné rozpoznání bližního je většinou neuvědomělý proces, stejně tak jako vnitřní reakce našeho organismu (zvýšený tep, apnoe, pocity kolem žaludku, třes, mdloby) či jako naše první pozorovatelné reakce, těžko ovlivnitelné.

A jak známe z programování, pokud vyvineme velké úsilí a vytvoříme velmi užitečný program či funkci, hledáme další pole působnosti, kde by jej bylo možné využít. Můžeme proto přirozené předpokládat, že funkce, které mozek vykonává jakci automaticky, bez vědomé kontroly, může někdy aplikovat i tam, kde bychom to od něj na první pohled nečekali.

Gestaltterapie, která si všímá podobných "nezdravých" psychických procesů, označuje pojmem projekce situaci, kdy si do ven do světa projikujeme některé své vlastní, vnitřní představy a pak je pokládáme za "objektivní realitu". Jakoby náš projektor promítal své obrazy ne na čisté plátno (to by pak byly ryzí halucinace), ale do reality tohoto světa, a pak jsme měli sami zpětně problém rozlišit, které obrazy odpovídají "vnější skutečnosti" od těch, které jsou naše vlastní.

Často je tento proces ilustrován v situacích, kdy si do jiných lidí projikujeme svoje vlastní vlastnosti, svoje představy, svoje touhy, ať pozitivně či negativně laděné. A přitom nemusí jít o proces vyloženě patologický. Gestaltterapie předpokládá, že se to ve větší či menší míře týká každého z nás.

Opačným procesem než projekce je v Gestaltterapii pojem introjekce. Ve "zdravém" procesu vnímámí podle ní postupně dochází k postupnému rozkládání vjemů na jakési základní elementy podobným způsobem, jako když při procesu trávení u živočichů dochází k asimilaci: tak jako je tělesná potrva rozkládána na části, které mohou být dále využity, a jiné jsou z těla vylučovány jakožto odpad, tak by to mělo být i s vjemy a myšlenkami. Introjekt v tomto srovnání označuje předmět, který "leží nestrávený v žaludku", jako když někdo něco "sežere i s navijákem", jak se říká.

Tyto základní pojmy z Gestalt psychologie a Gestalt terapie můžeme využít i v našem pokusu pochopit naše vlastní poznávací procesy. A to nejen proto, abychom si mohli uvědomit uvědomit možné chyby a poruchy těchto kognitivních funkcí a jejich přirozeně omezené schopnosti, ale i jejich vlastní podstatu.

Často slýcháme nejen z úst vědců a politiků, že nějaká rozhodovací situace vyžaduje "chladný rozum" anebo že "emoce musí stranou". Přitom bylo prokázáno, že bez emocí není lidský mozek žádného rozhodnutí vůbec schopen, že emoce jsou esenciální složkou lidského rozhodovacího procesu.

Už jsme naznačili, že v kognitivním procesu aktivita předchází "pasivitu", čili že představa "čistě pasivního" zpracování daných informací k žádnému rozumnému kognitivnímu procesu nevede. Nejdříve se musíme rozhodnout, co a jak budeme zkoumat, na co zaměříme pozornost a co necháme (třeba prozatím stranou), tedy volíme poznávací strategii a jednáme, a to ovšem v součinnosti s našimi emocemi. Často podobné procesy nazýváme "intuicí".

Podobné situace, které nam mohou připadat paradoxní, nacházíme např. při zkoumání vztahu vědy a víry. Pojmy "věda" a víra" jsou často stavěny do protikladu. Buď v tom smyslu, že věda jakoby "ujídá z koláče víry": na co nebylo dříve vědeckého vysvětlení, to spadalo do sféry víry - víra v nadpřirozené bytosti, které si lidé dosazovali na místo přírodních zákonitostí, které ještě neznali - a tím pádem se s pokrokem vědy logicky snižuje nutnost věžit v něco nepoznatelné či dosud nepoznané. Či tak, že co může být předmětem důkazu, je tím pádem vyloučeno z možnosti, aby se v to věřilo.

S předměty lidské víry je tak z hlediska "rozumové vědy" zacházeno jako s projekcemi. "Pokud by bůh neexistoval, myseli bychom si ho vymyslit", říká Voltaire. Zarážející je, že na podobné stanoviska vědce - bojovníka proti víře se staví i Richard Dawkins, který různé druhy víry prezentuje jako naprosto neužitečné, i když v praxi velmi úspěšné memy. Je nápadné, jak mohou být takové memy v populaci tak úspěšné, že stále přežívají i ostré útoky memů "čisté vědy", "vědy, založené na důkazech"?

Už méně často je například atheismus zařazován do téhož šuplíku "memů víry" jako jiná náboženství, přičemže je evidentní, že atheismus není ničím jiným, než zoufalou vírou v to, že bůh neexistuje. Ovšem, neexistuje-li bůh či bozi, jaké nám prezentují jiná náboženství, musí si atheismus vymýšlet své vlastní bohy (aniž by je ovšem nazýval po pravdě bohy).

Z této "pasti víry" neunikne ani agnosticismus, který věří v to, že nelze rozhodnout, zda nějaký bůh existuje nebo nikoli. Není to opět nic jiného, než víra v nepoznatelnost. Anebo jak by bylo možné dokázat, že něco dokázat nelze? Možná v rámci nějaké axiomatické teorie, kde na začátku takové teorie by musela být "víra v platnost daných axiomů" (která by ale nebyla nazvána vírou ale prostě souhrnem jakýchsi axiomů, které mohou být v jiné teorii nahrezeny jiným souborom).

Vědec, který poznává, musí v prvé řadě jednat, a musí se pro něco rozhodovat. Poznávací proces ve vědě je aktivní proces. Vyžaduje nějakou energii, stojí prostředky, námahu, odhodlání, zanícení. I věda, která chce něco prokázat, musí nejdříve věřit, že to "něco" existuje anebo alespoň potenciálně "může existovat", což je ryzí akt víry. Pokud by taková víra a priori chyběla, pak by musela chybět i jakákoliv další motivace k nějakému dalšímu výzkumu, i motivace byť k pouhým spekulacím. Chyběla-li by víra, chyběly by i emoce, nebylo by možné se ani rozhodnout, co zkoumat. Celý poznávací proces by nebylo možno ani nastartovat.

Považujeme-li víru z vědeckého hlediska za projekci, pak docházíme k tomu, projekce je podstatnou součástí poznávacího procesu. Pokud chci prozkoumat, zda ten černý stín v noční lesní tmě je pařez anebo strašidlo, pak najdřív musím mít nějaký osobní zájem na tom, abych to zjistil. Například potřebuji zjistit, jak se chovat, abych bezpečně minul pařez či strašidlo, mám-li potřebu pokračovat v cestě. K tomu mi dopomůže i vhodná dávka strachu, tedy základní emoce. Pokud potřebuji zjistit, zda se jedná o pařez či strašidlo, musím nejprve věřit, že mohou existovat jak strašidla, tak pařezy. To, že mám zatím zkušenost jen s pařezy a nikoli se strašidly problém (z vědeckého hlediska) neřeší: Co když se mezitím všechny pařezy proměnily ve strašidla, pařezy zmizely z existence lesa a namísto nich nastoupila strašidla? Zatím nevím, že by se kdy něco takového událo, ale mohu to a priori vyloučit? Ne, to by bylo nevědecké.

Víra je tedy tím počátečním impulsem, ze kterého se odvíjí vše ostatní. Musím věřit, že matematika má nějaký smysl, abych mohl studovat matematiku. Víra je existenciálním rozhodnutím ve chvíli, kdy konečný důkaz z principu není možný, ale rozhodnutí je nutné. Ke konci života, který jsem strávil mtematikou, mohu upadnout do depresí, pokud zjistím, že matematika je k ničemu a že tím pádem i celý můj život byl k ničemu. Naproti tomu naděje je v tom, že i když se mi může zdát, že matematika je k ničemu, důkaz to ještě není. V rámci nějaké teorie mohu např. dokázat, že nějaká věta je nesprávná nebo nesmyslná. Ale už nemůžu dokázat, že je nesmyslné, že jsem ten důkaz provedl. Nad každou mojí akcí je ještě "něco", o čem nemohu dokázat, zda to má nějaký smysl.

Bavíme-li se o "smyslu", pak "smysl", přísně řečeno, není ničím jiným, než projekcí. Neodarwinisté a socibiologové hovoří eufeministicky o tom, že geny či memy něco "chtějí", i když sami dobře vědí (neb tak je to postulováno, či tak tomu oni vědci věří), že geny ani memy nic chtít doopravdy nemohou. Trošku lepší přiblížení je v tom, že geny cosi "předpokládáají": ano, "předpokládají" to prostředí, na které jsou vybaveny, "předpokládají" jej s větším či měnším úspěchem a tento větší či menší úspěch je měřen jediným měřítkem, a to měřítkem přežití či nepřežití.

Podobně je tomu i s lidskou vírou. Můžeme mít své malé či velké víry. Můžeme procházet fázemi pochyb. Víra, kterou by šlo dokázat, není víra. Ale víra, o které by se nedalo pochybovat, také není víra. Pochybnosti jsou integrální součástí každé víry. Víra, to je rozhodnutí vydat se a pokračovat jedním směrem, i přes všechny pochybnosti. Přiznat pochybnosti je pravdivé.

Jsem přesvědčený o tom, že věda vyžaduje to samé nadání, nadání víry. A kognice že vyžaduje tu samou schopnost, schopnost projekce, schopnost vhrnout před sebe svůj vlastní stín a dokázat pohledět na něj tak naivně, jako by ani nepatřil mně.