Kázání 2009-10-25 SueRyder

25. října 2009

20. neděle po sv. Trojici

• Introitus: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Micheáš 6.8)

• Píseň č. 6: K tobě duše své pozdvihám

Liturgie: XI

(dle listu k Efezským)

Čtení: Epištola Efezským

Ef 5:21 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
5:22 ženy svým mužům jako Pánu,
5:23 protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
5:24 Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
5:25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,
5:26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem;
5:27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
5:28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.
5:29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;
5:30 vždyť jsme údy jeho těla.
5:31 `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.'
5:32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
5:33 A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

• Píseň č. 265: Ježíši, slávo nejvyšší

Kázání

Text

Marek:

Mk 10:1 I vstal a šel odtamtud do judských krajin a za Jordán. Opět se k němu shromáždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem.
10:2 Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku.
10:3 Odpověděl jim: "Co vám ustanovil Mojžíš?"
10:4 Řekli: "Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit."
10:5 Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení.
10:6 Od počátku stvoření `Bůh učinil člověka jako muže a ženu;
10:7 proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce,
10:8 a budou ti dva jedno tělo'; takže již nejsou dva, ale jeden.
10:9 A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.
10:10 V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali.
10:11 I řekl jim: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství;
10:12 a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství."

Výklad

Občas se stane, že se muž musí rozloučit se svou ženou. Třeba každý den, když odchází do práce, anebo když jede na služební cestu, za obchody, na dobrodružnou výpravu. A někdy se stane, že se s ní musí rozloučit navždy. A někdy se stane, že se s ní rozloučí navždy – z vlastní vůle.

Nebo ani ne tak docela, z vlastní vůle. Prostě – byly nějaké okolnosti, něco se nepovedlo, nezdařilo se to tak, jak jsme si představovali – něco se tomu vzpříčilo. Třeba v nás samotných – se něco vzpříčilo, zaseklo se, jako v motoru ve kterém jsme včas nevyměnili olej – a když jsme si všimli, že něco neklape, že tu něco smrdí, pálí se, škvaří – už bylo pozdě.

Dt 24:1 Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu.
24:2 Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže.
24:3 Ale ten druhý muž k ní také pojme nenávist, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Anebo ten druhý muž, který si ji vzal za ženu, zemře.
24:4 Tu její první manžel, který ji vykázal, si ji znovu za ženu vzít nemůže, když byla poskvrněna, neboť by to před Hospodinem byla ohavnost. Neuvalíš hřích na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví.

Tak začíná 24. kapitola Deuteronomia, 5. knihy Mojžíšovy – zákon, daný Mojžíšem.Vypadá to, že stačí málo: Stačí shledat na své manželce něco odporného, a může to být důvodem k rozluce. V původním ekumenickém překladu z roku 1974 ale čteme, že ta žena u muže „nenalezne přízeň, neboť na ní shledal nějakou mrzkost“, doslova je tam psáno „nějaká nahota“. Co si pod tím člověk může představit? Tu „mrzkost“ novodobí překladatelé převzali doslova po Kralických, protože se asi sami nemohli dohodnout, jak jinak to přeložit. Na tom se údajně nedohodli ani rabíni – jedni v zde jako možný důvod k propuštění manželky připouští nějakou tělesnou vadu, jiní zase nějaké provinění ženy. Jediné, o co zde asi nešlo, byla nevěra – protože ta se trestala ukamenováním.

Možná, že právě tato nejistota výkladu se stala dobrou záminkou farizeům, kteří se rozhodli Ježíše zkoušet. Ale možná to svědčí i o tom, že i farizeové, kteří bedlivě střežili vlastní čistotu, měli nějaké výhrady k takové praxi, možná se mezi sebou hádali, zda propouštět manželky, či nepropouštět – a Ježíš měl jejich dohady rozsoudit. Možná nám tahle situace připomene jiný novozákonní oddíl o cizoložné ženě. Oba příběhy jsou si podobné v tom, že prvořadým motivem je buď Ježíše nachytat, případně si vyřešit nějaký teologický problém – a o tu ženu tady v podstatě ani nejde. Ta je – předmětem sporu – předmětem.

Ježíš odpovídá – jak jinak – zase biblí, vzpomene hned na první kapitolou Genese, kde dodneška čteme:

Gen 1:27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
1:28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi.

Člověk, to jsou v Božím plánu dvě poloviny, které neodmyslitelně patří k sobě – muž a žena, manžel a manželka. Pokud se někdo dobrovolně rozhodne k tomu, že svoje člověčenství na tomto světě bude realizovat tímto způsobem, jako muž po boku své ženy, jako žena po boku svého muže – pak takový svazek nelze jen tak libovolně, podle momentálního vývoje situace, rozvazovat a zase svazovat.

Gen 2:23 Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest."
2:24 Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Tak nám představuje genese ve druhé kapitole zase další verzi našeho člověčího příběhu. A Ježíš dodává:

Mk 10:9 A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

Anebo naopak řečeno: Pokud člověk rozloučí, nemůže očekávat, že své slovo zase bude moci vzít jednoduše zpátky. Četli jsme v Deuteronomiu, že pokud se propuštěná žena opět provdá a její manžel zemře anebo ji opět propustí,

Dt: 24:4 Tu její první manžel, který ji vykázal, si ji znovu za ženu vzít nemůže.

Vypadá to, že „manželství a rozvod“ je stále žhavé téma. Ježíšovi učedlníci zřejmě poslouchali a sotva přišli domů, ptali se ho znovu na to samé.

Mk 10:11 I řekl jim: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství;
10:12 a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství."

A u synoptika Matouše čteme variantu:

Mt 5:32 Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství;

Sečteno a podtrženo: „Pro tvrdost vašich srdcí“, říká Ježíš, „dal vám Mojžíš rozlukový zákon“. Ale pokud člověk jedno manželství skončí a vrhne se hned do druhého dobrodružství, pak už to není jen hloupost, pak je to přímo něco, co míří proti desateru. A nehřeší jenom sám, ale žene do hříchu i svého partnera.

Kdo z nás by si v tuto chvíli nevzpomněl na Komenského labyrint a na jeho karikaturu manželství. A zvlášť manželství, které se nepovede – to Komenský nadepisuje doslova „Hrozná trajedia v nepodařeném manželství“.

V Ježíšově promluvě ale nejde o karikaturu. Všimli jsme si rozdílu, jak odpovídá farizeům a jak svým učeníkům: Zatímco farizeům stačí odpověď slovy Zákona, v odpovědi učedníkům jakoby u tohoto zákona ještě zvyšoval laťku. Jako když onehdy hovořil o cizoložství:

Mt 5:28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

A tak mizí rozdělení na ty, kteří dokud dokázali žít stále v jednom manželství, a ty, kteří z nějakého důvodu selhali. V kolika jinak vzorných rodinách za celou dobu manželství nikdy nepadlo to slovo „rozvod“? Koho za celou dobu ani jednou nenapadlo, „proč jsem se já vůbec ženil“, „proč jsem se vůbec vdávala“? Kdo si ani jednou nepředstavil, že by se mu třeba lépe žilo s někým jiným? Kolikrát se kdo z nás rozvedl ve svém srdci?

Co Bůh spojil, to může Bůh rozloučit – smrtí. Všichni tam musíme, jednoho si Bůh povolá k sobě dřív a druhého až po něm. Samotnému bývá teskno – ale za normálních okolností to nenazýváme tragédií, takový je koloběh života a i osamocený člověk může s vděčností vzpomínat na chvíle společného žití. Naproti tomu, nepodařené manželství – v tom měl Komenský pravdu, to tragédie je.

Bývaly doby, ve staré Jednotě – ještě za bratra Lukáše – že manželství byla svátost. A stejně jako jiné svátosti, ani svátost manželství nefungovala nějak automaticky – ale jakožto věc služebná sloužila víře, lásce a naději. Víra, láska a naděje, to jsou dary Ducha – nefungují automaticky, je nutno o ně pečovat, je možno z nich žít radujeme se z nich, jako se i dítě raduje z dárků. A podobně i manželství je dar, posila, potěšení.

První čtení z Pavlova listu do Efezu, které jsme slyšeli, má v novém překladu podtitulek: Znaky nového života: Pokora. Protože veškerá pokora, kterou občas projevíme před lidmi, má svůj původ v „poddanosti Kristu“. A všimli jsme si, jako Ježíš v evangeliu, tak i Pavel ve svém listě připomíná druhou kapitolu Genese slovy:

Ef: 5:31 `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.'

A pokračuje:

5:32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

Takže to je to mystérium, které, zejména čtenářům Kralické bible, se táhne celým Starám i Novým zákonem. Kristus jako ženich a církev jako nevěsta Beránkova. V Kristu je člověk novým stvořením, není Řek ani Žid, ženatý ani svobodný. Jsme jedna církev a on je naším ženichem. A je to manželství, které ani smrt nerozdělí.

Amen

• Píseň č. 248: Jen sebe zkoušejte
• Oznámení
• Modlitby
• Píseň č. 500: Král věčný
• Slovo poslání: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. (Ž 95,7–8)