Hermeneutika

Obecná hermeneutika

Článek bychom možná mohli přesněji nazvat Obecná hermeneutika, neboť se v něm pokusíme zobecnit hermeneutické principy z analýzy textů. Mimo jiné se má jednat o jakýsi obecný úvod ke článku Taneční hermeneutika. Nicméně zůstáváme u prostšího názvu Hermeneutika, čímž budeme mít na mysli hermeneutiku v obecném slova smyslu.

Hermeneutikou se zpravidla míní určitá vědecká disciplína, která původně vznikla při analýze starodávných textů – například biblických knih (biblická hermeneutika), klínopisných taulek či egyptských hieroglyfů. V poslední době ale vznikají pokusy, aplikovat hermeneutickou metodou nepříklad v biolologii.

Hermeneutický přístup

Hermeneutikou, spíše než nějakou vědou samu o sobě, míníme ani ne tak konkrétní metodiku, jako spíš určitý způsob přístupu k problému (approach), kterým je touha po porozumění nějakému textu. Pojem textu ovšem v našem zobecněném smyslu nezůstane zúžen na představu nějakého psaného textu, sestávajícího z nějakých grafoelementů, ale textem pro nás bude prakticky cokoliv, co může sloužit jako nosič nějaké zprávy, nějaké informace, nějakého sdělení a to jak záměrného, tak i nezáměrného (mimoděčného). Kromě běžného textu (beletrie, poezie, vědeckého textu atd.) může pro nás být textem například nejenom notový záznam, rovnice, vzorec, výkres, umělecký artefakt (skulptura, obraz, architektura), nahrávka zvuku atd., ale například i sekvence bazí nukleových kyselin v DNA, stopa v písku, zvuk vodopádu, tok iontů memránou buňky, jakýkoliv signál. Vše, co nás nějakým způsobem může zajímat, v čem můžeme hledat nějaký smysl, projev něčeho, zprávu, zprávu, sdělení, informaci, něco, prostřednictvím čeho se můžeme snažit pochopit i "něco jiného", co se ukryto jakoby "za tím".

Asimilace textu

Text, do kterého se máme "zakousnout" (a nevylámat si na něm zuby), musíme nějakým způsobem "pozřít a strávit" a následně se podle něj nějak zachovat (například přijmout nějaké rozhodnutí); tomuto procesu budeme říkat "interpretace textu" – podobně jako například hudební interpret "přehrává" skladby z listu. Půjdeme-li do detailu, zjistíme, že každý takový hudebník může stejnou skladbu interpretovat různě a někdy nedokážeme s jistotou rozhodnout, kdo ji interpretuje "více správně". Takovýto nedostatek absolutní jistoty nás bude v hermeneutice provázet stále – vždy tu bude určitá nejistota toho, zda daný text nelze interpretovat i nějak jinak, než dosud, a definitivně rozhodující slovo zde nebude mít ani sám autor textu (pokud je ještě naživu a může se k provedení své skladby vyjádřit); můžeme se dočkat i takových překvapení, že interpret (či jeho posluchač) nejednou v tísíckrát jinak omílané skladbě objeví věci, které ani sám autor nezamýšlel.

Otevřená interpretace

Z uvedeného vyplývá, že interpret musí být "otevřený" – tj. požadavek určité vstřícnosti, ochoty nechat se textem sám proměnit, změnit. Interpret musí riskovat, že na konci svého interpretačního úsilí už nebude stejný, jako byl předtím – podobně jako riskujeme, když pozřeme neznámou houbu či drogu. Působení textu musíme zakoušet svým způsobem "sami na sobě". Při interpretaci nestačí jen s textem nějak manipulovat, ale je nutné otevřít se té eventualitě, nechat se daným textem sám "manipulovat" – počítat s tím, že nastalá interakce bude vzájemná. Určitá dávka odvahy – m.j. ochota vzdát se zažitých a naučených představ a klišé – je zde namístě.

Kontext

Zbývá ještě v krátkosti alespoň naznačit, co míníme "tím oním", co může být v textu nějakým způsobem ukryto či zakódováno a co je smyslem našeho snažení. Nazveme to krátce – kontext. Stručně řečeno, každý text vzniká v určitém kontextu a tento kontext je v onom textu jaksi imanentně přítomen. Vtip záleží v tom, že daný text může být (a ve skutečnosti také je – dle Heraklaitova panta rei a "nikdy dvakrát nevstoupíš do téže řeky") interpretován v poněkud jiném kontextu, než v jakém vznikl. Půjdeme-li v úvahách až do krajnosti, můžeme dokonce přijít k takovému tvrzení, že samotný text v podstatě není ničím jiným, než způsobem předání nějakého kontextu.

Zamýšlíme-li se nad vznikem jazyka jako jedním možným nosičem textu, docházíme k tomu, že ještě před formulací nějakého zamýšleného sdělení zde muselo být nějaké zcela mimovolné vyjádření nějakého vnitřního stavu – podobně jako u zvířat, když např. kráva bučí, když má hlad anebo potřebuje podojit (čemuž by dobrý hospodář měl rozumět, měl by být schopen to správně interpretovat). Tento vnitřní stav subjektu (tedy "původního autora textu") je ovšem do značné míry daný interakcí daného subjektu se svým okolím. Schematicky si tuto interakci můžeme metaforicky představit jako činnost transformátoru, protože tato interakce je zpravidla oboustranná – okolí nějakým způsobem působí na subjekt a ten zpětně (ať chce či nechce, ale už samotným faktem své existence) ovlivňuje své okolí. Celý svět tak můžeme nahlížet jako jakýsi obrovitý systém samých transformátorů, kdy systém nějakým způsobem trans-formuje (tj. přetváří) jedince a jedinec naopak přetváří své prostředí (což je základem ekologického myšlení); "jedincem" v tomto případě myslíme prakticky jakýkoliv subjekt, kterým může být například i skupina jedinců – lidská společnost, mraveniště či chemický systém ve zkumavce.

Vrátíme-li se ve svých úvahách opět k lidskému jazyku, můžeme si představit, že z různých, zprvu neartikulovaných křiků či vzdechů, vznikala (jakožto pionýři vznikající řeči) první citoslovce, nesoucí signály o vnitřním stavu "primitivního mluvčího", který tím pádem zprostředkovával informaci o svém okolí. Pokud řval, jsa drásán lvem, vydával tím bezděky své tlupě signál: "Pozor, jsou zde lvi", a pak už záleželo na tom, jak kdo daný signál interpretoval; lze si dobře představit i takovou situaci, kdy většina tlupy bere nohy na ramena, ale může se najít i takový odvážlivec (či několik odvážlivců), kteří se rozhodnou přispěchat nebožákovi na pomoc – a jsme v jednom ze zárodků toho, co jsme si pověděli výše – např. toho, že způsob interpretace (a jeho změna) s sebou nese nejenom riziko pro interpreta, ale i novou naději. Kdo věří evoluční teorii, dovodí si, jak se takové jednání může v podmínkách přírodního výběru posilovat a jak se podobným procesem může vyvinout artikulovaná řeč.

Prostředí, ve kterém se text formuje, jsme nazvali kontextem, který v sobě obnáší jak vnitřní stav subjektu, tak (tímto vnitřním stavem zproztředkovaně) i stav jeho prostředí, jeho okolí, ve kterém je v kontaktu. Řekne-li někdo "Mám hlad", vypovídá tím jak o prázdnotě svého žaludku, tak i o určité situaci, která tuto prázdnotu zapříčinila. Řekne "Mám hlad" a vypovídá tím o nějakém svém "pocitu", který prožívá. Smyslem takové výpovědi v posledku není v podstatě nic jiného, než upomenout případného posluchače na to, jaký je to pocit, když má člověk hlad, a přimět jej k tomu, aby učinil to samé, co činí, když má sám hlad: Obstaral někde kus jídla – a namísto (jen) sobě jej podal hladovějícímu. V řeči hermeneutiky: Věta "Mám hlad" je pokusem o přenesení "kontextu hladu" do situace jiného subjektu, který třeba v tuto chvíli je sytý (a ve svém důsledku může způsobit, že druhý subjekt se začne chovat podobně, jako by hlad měl – dojde pro potravu – případně i posvačí společně s hladovým).

Nejde tedy jenom o to, že text může mít v různých kontextech různý význam. Jde v první řadě o to, že de facto vlastním smyslem textu je nějaký kontext znovu vytvářet, znovu ustavovat, dejme tomu – "reinstalovat". To můžeme snadno demonstrovat prakticky na jakémkoliv umění: Ať se jedná o malířství, sochařství, divadlo, film, beletrii, poesii, , architekturu, cokoliv – záměrem autora zpravidla bývá "sdělit nevýslovné" – sdělit něco, co nejde jednoduše sdělit nějakým positivním popisem. V podstatě celé (často mnohaleté) úsilí autora se koncentruje v podstatě do jediného – nějakým způsobem na "konzumenta" zapůsobit, udělat na něj prostřednictvím svého "textu" nějaký dojem, vyvolat v něm nějaký pocit – který se nakonec může projevit i nějakou změnou jeho jednání, chování, myšlení, nahlížení na svět, změnou pořadí hodnot atd. Jinými slovy – přesadit jej do "svého" kontextu. Ano, samozřejmě, onen "konzument" se zde nachází v roli interpreta a může či nemusí tento kontext přijmout. Ba dokonce ani nemůže přijmout zcela identický kontext, nicméně dochází k určité interakci mezi oběma kontexty – kontextem vzniku textu a kontextem interpretace textu. A protože kontexty interpretace textu jsou různé (různá prostředí a různí interpreti), nutně se liší i jednotlivé způsoby interpretace daného textu.

To, co jsme si řekli, může vypadat dost skepticky – mohlo by to být pochopeno tak, že libovolný text může být interpretován rovněž zcela libovolně, že cokoli lze pochopit jakkoli a že v tom případě ani nemá smysl cokoliv říkat (na způsob: Cokoli řeknete, může být použito proti vám). Ale není tomu zcela tak. Uvedeme dva zásadní argumenty:

1. Konvence. I když jsme uvedli, že interpretace čehokoliv vyžaduje určitou odvahu, neznamená to, že zcela odvrhujeme veškeré konvence. Naopak: v přírodě vidíme, že konvence se v naprosté většině případů striktně dodržují (například, že sekvence .... v genetickém kódu znamená, že se má sysntetizovat aminokyselina) a vybočení ze zajetých kolejí znamená v naprosté většině situací katastrofu (odsouzení zmutovaného genu k věčnému zatracení). Proto také čteme knížky tak, jak nás ve škole naučili číst písmenka, slova, věty a dávat jim příslušný význam.

2. Text je sám sobě kontextem. Tím, že je text čten, tj. interpretován, vytváří sám sobě určitý kontext. V příkladu beletrie – je uměním autora, aby své čtenáře postupně přenášel z kontextu jejich reality do kontextu svého románu, aby je postupně připravoval na porozumění jeho textu. V případě, že je text interpretován špatně, můžeme zaregistrovat, že tam "něco nehraje". Tímto způsobem sám text v sobě jaksi konzervuje i určitý způsob, kterým je možno jej interpretovat, dává jakýsi návod k vlastní interpretaci, a v případě chyby registujeme určitou inkonsistenci textu.

Tímto způsobem se dostáváme k tomu vlastnímu způsobu práce, který nám hermeneutika nabízí: Hledat klíč k interpretaci textu v první řadě v něm samotném. To odráží známou reformační zásadu interpretace bible: Vykládat Písmo Písmem.

Hermeneutický kruh

Tato situace může vypadat podobná situaci psa, který běhá dokolečka a honí svůj vlastní ocas, který před ním neustále uniká. Jedná se o neustálou interakci textu se svým vlastním kontextem – jiná interpretace generuje jiný kontext a ten opět mění samu interpretaci, takže situace se může jevit beznadějně nekonečnou. A skutečně se taková situace nazývá hermeneutickým kruhem. To, co takovému neustálému koloběhu dává jakýsi smysl, je přesvědčení, že se může jednat o řadu postupných iterací, kterými se krůček po krůčku můžeme dopídit takové interpretace, která dává nějaký (rozumný) smysl.

Předporozumění

Kruh "nikde nezačíná a nikde nekončí". V našem případě se bude jednat spíš o nějakou spirálu, která se někde vynořuje – například při prvním kontaktování textu. Pokud máme ale začít nějak intepretovat text, se kterým jsme předtím ještě nebyli v kontaktu, schází nám kontext, který by tento text utvářel, proto vycházíme z jakéhosi apriorního kontextu, který nazveme předporozuměním textu.

Souhrn

Shrnuto, vlastní podstata hermeneutického přístupu spočívá v tom, že primárním východiskem pro interpretaci nějakého textu je tento text sám. Tento poněkud klopotný iterativní přístup může mít své výsledky i tam, kde jiné metody selhávají – například snahy, získat informace o původním kontextu z jiných zdrojů.

Příklady

• Biblická hermeneutika
• Taneční hermeneutika
• kvantová fyzika – Planck
• molekulární biologie

Info

• w: Hermeneutika

Odkazy

• Institut pro hermeneutiku
• Hermeneutika
• Hermeneutika v každodenním životě