Chůze – angl. gait – je základním lokomočním pohybem zdravých lidí.

ZačleněníEditovat

Tato stránka byla původně vytvářena jako součást projektu Přípravný kurs renesančního tance 2011, ale může sloužit i k samostatnému studiu.

Cvičení v běžném životěEditovat

Tato cvičení můžeme provádět sami, mezi přáteli nebo i mezi cizími lidmi na ulici, v parku, v přírodě, doma, o samotě či v tramvaji, při jízdě na kole, při čtení, při zábave, odpočinku – prakticky při všem a všude.

Náhodní kolemjdoucíEditovat

Jdu po ulici a všímám si lidí: skoro každý někam jde. Někdo rychle, někdo pomalu, někdo spěchá, někdo bloumá, někdo se během chůze s někým baví, telefonuje, něco řeší. Málokdo si přitom uvědomuje, jak jeho chůze vypadá. Je to přirozené, jedná se o automatickou, neuvědomovanou záležitost. My máme tu příležitost, že si můžeme všímat chůze jiných lidí:

  1. Jak ten druhý jde? Jakou má polohu těla, hlavy? Jak střídá nohy, jak na ně přenáší váhu? Co přitom dělají jeho ruce?
  2. Je na něco soustředěný? Myslí asi na něco? (Většinou ano.) Lze ze způsobu chůze usoudit, čím se jeho mysl možná zaobírá?
  3. Lze ze způsobu chůze usoudit, co je to za člověka? Jaká je asi jeho historie, minulost, přítomnost? Čím vším v životě asi už prošel? Co ho asi ještě čeká?
  4. Zaposlouchejme se do jeho kroků. Můžeme si sednout na lavičku, zavřít oči a zaposlouchat se do kroku kolemjdoucích chodců. Můžeme si představit, kdo kolem nás asi jde. Je to muž nebo žena nebo dítě? Jak asi vypadá? Občas můžeme oči otevřít a přesvědčit se o správnosti svých odhadů. Jsem překvapeni realitou? Jak moc se liší od našich představ? Když takové cvičení opakujeme po několikáté, zlepšujeme se ve svých odhadech? Je možno se vycvičit?

Jak mě vidí jiní?Editovat

Jdu po ulici a představuji si, že mě pozoruje někdo tak, jako jsem předtím sám pozoroval jiné lidi. Co asi na mě vidí? Jak mě vnímá? Jak vnímá on mojí chůzi? Co si asi o mně myslí?

Dosud jsem na své chůzi nic neměnil – nesnažil jsem se ji nijak upravovat, korigovat, předvádět se. Jenom jsem si představoval, že mě někdo pozoruje a já si toho nevšímám a dělám, jakoby nic. Teď zkusíme:

  • Jít tak, že dotyčného ignoruji. Jakoby tam nebyl, jakoby mě nepozoroval. Občas se nám stane, že se na nás skutečně někdo zahledí. Je těžké dělat, jako že se nás jeho pohled netýká? Jít tak, jakoby se na nás nedíval? Ne, dávat mu okatě najevo, že nás nezajímá. Ale jakobychom si ani nevšimli, že se na nás někdo kouká.
  • Jít tak, abychom dotyčnému svou chůzí dali najevo, jací skutečně jsme, co si v tu chvíli myslíme.
  • Jít tak, abychom se dotyčnému zalíbili, abychom na něj působili dobrým dojmem.
  • Jít tak, abychom mu dali najevo, že nás nezajímá.
  • Jít tak, abychom před ním své myšlenky skryli.
  • Předstírat, že jsme někým jiným.
  • ... atd., můžeme si vymýšlet další varianty

A teď si položme otázky:

  • Která z výše uvedených variant nám samotným byla nejpříjemnější?
  • Kdy jsme se cítili nejvíc "doma"?
  • Kdy nám připadalo, že jednáme tak, jako obvykle?
  • Která varianta nám připadala nejtěžší?
  • Kdy jsme zažívali nepříjemné pocity?
  • Při které variantě jsme byli sami sebou nejvíce překvapeni?
  • atd.

ZrcadlaEditovat

Málokdy máme možnost vidět při chůzi sami sebe. V některých sálech jsou po stěnách velká zrcadla, ve kterých se můžeme pozorovat. V minulých cvičeních jsme si mohli představovat, že se sami na sebe díváme očima jiných, že jejich oči jsou těmi zrcadly, kterými vnímáme sebe. A naopak, že my můžeme být takovými zrcadly, ve kterých oni vidí sami sebe. Zkusme si sami sebe představit jako takové zrcadlo. Jakým jsme zrcadlem?

  • čirým
  • zaprášeným
  • prasklým
  • rovným
  • křivým
  • které zvětšuje nebo zmenšuje
  • které zabarvuje
  • které má falešné odlesky
  • které je samo trochu průhledné, polopropustné
  • atd.

Taková cvičení můžeme provádět ve dvojici. Zkusíme svým postojem, svou chůzí, pohybem těla, grimasou aj. něco vyjádřit a sledujeme reakci druhého. Pochopil nás? Co odráží jeho výraz? Jak nás vnímá? Legračně, vážně, komicky, tragicky, inertně, lhostejně, se zájmem?

Chůze jakoEditovat

Chůze je pro nás většinou prostředkem k něčemu jinému. Málokdy jdeme jen tak; i když chodíme pro nic za nic, nějaký smysl to má: potřebujeme se třeba projít, odpočinout si, narovnat tělo, protáhnout se, rozhýbat se, vydýchat, uklidnit se atd. Zkusme jít jen tak – zjistíme, že to prakticky nejde. I když jdeme jen tak, zjistíme, že se třeba pozorujeme – tedy jdeme, abychom se mohli pozorovat.

Zkusíme si představovat různé situace, představovat si různý smysl toho, proč někam jdeme – něco vyřídit, vyzvednout dítě ze školky, do práce, z práce, na rande, do kina či některou ze způsobů chůze jen tak. Nejdřív při tom nekontrolujeme způsob své chůze, jen sledujeme, jak naše tělo přizpůsobuje způsob naší chůze tomu důvodu, proč a kam a za jakým účelem jdeme.

Chůze jako kontakt se světemEditovat

Chůze, pohyb po světě, pro nás představuje významný kontakt s tímto světem. Můžeme se podívat na různá místa – vzdálené kraje, kde jsme ještě nebyli, anebo jen pár kroků, prozkoumat třeba obsah lednice. Pohyb nohou nějak souvisí s pohybem rukou – ať už ruce jen tak napomáhají pohybu těla, anebo se chystají otevřít dveře, vytáhnout z kapsy mobil atd. To všechno jsou naše interakce s okolním světem.

K tomu pohybujeme hlavou. Na hlavě máme oči, uši, nos, kterými vnímáme, co se kolem děje, i to, co působíme ve světě my sami.

Ve světě se podobně pohybují i další lidé, zvířata. Ostatní lidé buď jdou, nebo jedou autem, na kolem, na kolečkových bruslích. Jak takový dopravní prostředek ovlivní naše vnímání světa? Jak intenzivně vnímáme a prožíváme okolí, když jdeme pěšky anebo sledujeme oknem z tramvaje?

To všechno jsou otázky, které si můžeme začít uvědomovat. Můžeme si představit, jaké by to pro nás bylo, kdyby byl náš pohyb omezen. Kdybychom byli na invalidním vozíku. Kdybychom museli jít o berlích. Kdybychom měli pouta nebo kouli na noze. Kdybychom byli uvězněni, anebo v nemocnici, anebo doma s chřipkou. Anebo v práci. Anebo ve společnosti jiného člověka, kdy se musíme podřídit? V přítomnosti šéfa? Co to všechno změní? Mnohé z takových situací denně či občas zažíváme. Omezení svobody je odjakživa vnímáno jako trest. Byli bychom schopni v něm najít i něco positivního? Když se náš prostor pohybu zúží? Myslíme na to, co se asi děje venku, tam, kam se nedostaneme? Anebo o to intenzivněji zkoumáme a prožíváme to, kam dosáhneme? Jako pes na řetězu? Jak se těšíme zase na svobodu?

To jsou všechno věci, které úzce či vzdáleně souvisí s naší chůzí, do naší chůze se promítají a přesto si je většinou ani neuvědomujeme.

Když tančíme, je náš pohyb většinou velmi omezen – prostorem na velikost parketu, musíme brát ohled na partnera/partnerku, musíme se nějak podřídit hudbě, času, ostatním tanečníkům, svému oděvu, někdy na plese není k hnutí. Znamená to, že vnímáme tanec jako ztrátu svobody pohybu, jako své omezení?

Povrch tělaEditovat

Co se nás z okolního světa dotýká nejbezprostředněji, to můžeme cítit a vnímat celým povrchem těla. Cit a hmat má pro nás velký význam. Jeho význam se umocní, když funkčnost dalších smyslových kanálů je omezena. Říká se, že naprostou většinu informací ze světa vnímáme zrakem a sluchem, a tak si samotnou existenci svých další smyslů často ani neuvědomujeme. Že ostatní osoby vnímáme i čichem si většinou uvědomíme až v extrémních situacích – když někdo používá silný parfém anebo je cítit, když se dlouho nemyl. U hmatu je to podobné – začneme jej vnímat až když nám je něco velmi příjemné či naopak nepříjemné. V běžném životě je nám hmat spíše jen dotvrzením něčeho, co už jsme čekali: chceme otevřít dveře, vyhledáme očima kliku u dveří a hmat nám je pouze dotvrzením toho, že už ji držíme v ruce. Málokdy si přitom uvědomíme, je-li tak klika teplá či studená, z jakého je materiálu, hladká či drsná – pokud je "vše v pořádku" a nepřekvapí nás něco neobvykého, nějaký extrém – že nám zůstane v ruce, že nejde stisknout. Podobně je to s dalšími předměty, se kterými manipulujeme.

Hmat si spíš uvědomíme, když se nás něco dotkne – a to většinou v nepříjemném slova smyslu, proto také přenesený význam slova dotknout se někoho.

Zkusíme si v běžném životě občas uvědomit běžné předměty, kterých se dotýkáme, jak je vnímáme hmatem. Hrníček, sklenka, příbor, kniha, klíče. Náš oděv; jak jej asi vnímá ten, který nás chytne za rameno, za loket?

Jak vnímáme sami dotyk svého vlastního těla? Většinou vnímáme to, co cítí naše hlava, tělo – zkusíme sami sebe hladit – přes oděv, na odkryté části těla, po tváři, po uších, po vlasech. Jak tento dotek vnímá naše vlastní ruka, která hladí?

Většinou stačí velmi jemný dotyk, abychom si jej uvědomili. Ucítíme, když nás šimrá nějaký brouček. Naproti tomu ty největší tlaky si už ani neuvědomujeme.

Pokud stojíme nebo jdeme, váha celého našeho těla působí tlak na naše chodidla. Podle Newtonova zákona akce a reakce na naše nohy zespoda tlačí celá zeměkoule. Uvědomujeme si tento tlak? Málokdy. Vypadá to, že naše kůže na chodidlech už je celá ztvrdlá a otupělá. Ale stačí, když nás někdo jiný (ale můžeme i my sami) pošimrá trochu na chodidlech a jasně cítíme dotyk. Jak je to možné? Říká se, že zvyk je železná košile; a tak jsem si už zvykli na to, že při chůzi na nás zeměkoule zespoda při každém kroku tlačí, že tento tlak už ani nevnímáme a máme problém si jej uvědomit. Často si jej uvědomíme až v okamžiku, když je něco v nepořádku, když nás bota tlačí.

Zkusíme se při chůzi soustředit chvíli na to, jak tento tlak vnímáme svými vlastními chodidly. Můžeme zkusit experimentovat, měnit obuv, chodit bosi po různém povrchu, mít na každé noze jinou bačkoru nebo botu. Zkusíme jít po kolenou po všech čtyřech – tlak podlahy na kolena už si uvědomujeme zpravidla intenzivněji – po kolenou obvykle nechodíme tak často, jako po chodidlech, a proto jsme si na to ještě nestačili zvyknout. Chodidla také máme k chůzi lépe přizpůsobena.

Chůze jako kontakt se sebou samýmEditovat

Dosud jsem obraceli pozornost ven, ke světu a na to, jak nás vnímá svět, jak na své okolí působíme. Přes vnímání povrchu našeho těla se dostáváme na druhou stranu kontaktu, směrem dovnitř, do nás samých. Jedním z těch směrů je tok našich myšlenek, o kterém jsem již uvažovali. Dalšími kontakty je vnitřek našeho těla, vnitřnosti, svaly, kosti, klouby. Můžeme si je uvědomovat v různých polohách, při různých činnostech. A pokud je vše v pořádku a nic nás neobtěžuje a nebolí, jsme soustředěni na svou činnost a vnitřek našeho těla si neuvědomujeme. Tak je to správné, tak jsme zařízeni. Ale není dobré zcela ignorovat to, co se děje v nás samých až do chvíle, kdy se tělo začne samo hlásit. Nejde o to, pozorovat se neustále jako hypochondři. Ale je dobré umět přijímat i ty dobré zprávy – uvědomovat si, že většina věcí funguje tak, jak má.

I takové cvičení můžeme dělat při chůzi. Můžeme ve svém těle najít místečko, na které nemá chůze vliv? Asi těžko. Pohybují se nám svaly, pohybují se klouby, šlachy, vnitřnosti, hrudní koš, bránice, plíce, oči, mozek. Málokdy si takových změn všímáme a je těžké je vůbec všechny vnímat. Můžeme si napomoci třeba rukou, kterou přikládáme během chůze na různé části těla – na rameno, na loket, na krk, na hlavu, na břicho, na prsa. Dáme ruce (nebo jen jednu ruku) v pok a vnímáme pohyb vlastní pánve.

Měkké části těla si můžeme prohmatávat i hlouběji. Vnímáme, jak se mění napětí našich svalů; jak se mění tlaky v našich útrobách, když zatlačíme ruku hlouběji do břicha – břišní svaly nás ale většinou moc hluboko nepustí. Můžeme proto cvičení provádět i v různých polohách, nejen při chůzi, a vnímat a uvědomit si případné změny mezi pocity v lehu, kleče, sedu, stoji, chůzi.

VestibulárEditovat

Jedním z orgánů, jehož činnost si v běžném životě většinou neuvědomujeme (až do doby, kdy je něco špatně), je naše vestibulární (rovnovážné) ústrojí. To podává našemu mozku informace o gravitačních silách, působící na naši hlavu, a o úhlovém zrychleních hlavy v různých osách. Mozek tyto informace (většinou bez našeho uvědomnění) porovnává s dalšími signály (zejména z očí a z propriocepce), vyhodnotí je a výsledkem jsou signály do svalů, které pak udržují naši rovnováhu a stabilitu. Při nějakém nesouhlasu (ať už z důvodu nemoci či nějakého podráždění, vlivu alkoholu, jízdě v dopravních prostředcích, na kolotoči – mořská nemoc apod.) můžeme pociťovat závratě, nucení ke zvracení (nauseu), poruchy rovnováhy, vvrávorání, v extrémním případě až pád.

Pokusíme se uvědomit si činnost tohoto ústrojí a jeho práci. Zkusíme stát na jedné noze, druhou přitom můžeme buď pokrčit, přednožit, unožit nebo s ní pohybovat. Paže vedle těla, nebo v různých jiných polohách, chvíli v klidu, můžeme s nimi pohybovat. Můžeme při tom zkusit zavřít oči – někteří lidé už při tom začnou pociťovat ztrátu rovnováhy.

Zkusíme se otáčet, sami nebo z partnerem. Jaký to má vliv naši rovnováhu? Zamotá se nám hlava? Co když při tom zavřeme oči? Pozor na nebezpečí pádu! Je vhodné podobná cvičení provádět s asistující osobou či lépe alespoň se dvěma osobami, každou z jedné strany, které nás zachytí. Mimo dosah nebezpečných předmětů, hran. Měkčí podložku na zemi. Nestyďme se použít helmu, například cyklistickou.

PropriocepceEditovat

Kvantifikace chůzeEditovat

Co všechno lze na chůzi jakoby fyzikálně měřit?

  • rychlost chůze – od stoje na místě až do okamžiku, kdy chůze přechází v běh
  • směr chůze
  • změny směru a rychlosti
  • plynulost
  • jak moc se během chůze naše tělo pohybuje ve vertikálním směru?
  • chůze po vodorovné či všelijak nakloněné ploše
  • chůze po rovině a po nerovném terénu
  • chůze po kluzké ploše, naboso, v obuvi s různou podrážkou
  • atd.

Zkusíme experimentovat – různé "fyzikální veličiny" či "parametry chůze" zkoušíme měnit plynule či skokem. Vnímáme na vlastním těle působení fyzikálních zákonů – přitažlivosti, setrvačnosti, odstředivé síly, zrychlení, tření s podložkou, tlak na podložku, moment setrvačnosti atd. Kde se blížíme až k mezím možností? Kdy začneme mít strach, že neudržíme rovnováhu a spadneme?


Skupinová cvičeníEditovat

Tato cvičení jsou vhodná pro cvičení ve skupině, například v tělocvičně, na hřišti, na parketu při výuce tance atp. To neznamená, že bychom zde nemohli aplikovat některá z cvičení, uvedená výše – naopak, můžeme si je např. společně předvést a pak si je během týdne může zkoušet každý ve svém životním prostoru. A naopak, i cvičení, uvedená níže, je možno aplikovat i v jiných situacích.

  1. "Normálně" chodíme všemi různými směry, zdravíme se (stačí pohledem) s kolemjdoucími atd. Uvědomujeme si přitom "zde a nyní" – jdu po parketu, potkávám toho a toho, musím se vyhnout tomu a tomu – pomalu zjišťujeme, že to není tak, že bychom nejdřív něco vymysleli a pak to udělali, ale jakoby naše myšlení jde spolu s naším jednáním – a někdy se dokonce opožďuje (naše tělo už se naklání, aby se vyhnulo, ale naší mysli to teprve dochází).
  2. Pokusme se nic násilím vůlí neovládat, ale pozorujme jakoby zvenku tento souběh našeho těla a naší vědomé mysli – kdy jde co napřed, kdy co za čím zaostává?

PoznámkyEditovat


Další témaEditovat